V noci z 8. na 9. března 1944, bylo zavražděno v plynových komorách vyhlazovacího tábora Osvětim v okupovaném Polsku 3 792 českých a moravských Židů. Nacisté takto zlikvidovali část takzvaného terezínského rodinného tábora, došlo k největší masové vraždě československých občanů za druhé světové války.

O posledních chvílích 3 792 lidí pak svědčili členové Sonderkomanda:

„Jakmile slezli z těch, z těch náklaďáků, vrhli se na ně esesáci. Když už byli ve svlékárně, stoupl jsem si za dveře, do zadních dveří té místnosti, odkud jsem mohl sledovat strašlivé scény, které se tam odehrávaly. Lidé, celí zakrvácení, teď už poznali, kam je zavedli, hleděli strnule. Vždyť už z dřívějška tihle lidé z tábora BIIb slyšeli a věděli, co se tu ve skutečnosti odehrává.

Zachvátilo je zoufalství. Děti se objímaly, dcery, tedy matky, rodiče, staří lidé, všichni plakali nad svým neštěstím….

… A náhle jsem slyšel, jak sbor začal… jako by nějaký sbor začal zpívat. Celým prostorem se rozlehl zpěv, zazněla píseň, všichni zpívali Kde domov můj?, českou národní hymnu, a Hatikvu. Strašně mne to zdrtilo, to… co provádějí s mými krajany, a já jsem pochopil, že ani můj vlastní život už nemá cenu.”

V německých koncentračních táborech ztratilo svůj život i 24 úvalských občanů.